"napište subjektivní text na jakoukoli barvu" a tak jsem zvolila zelenou.

 Zelená. Tmavě zelená, řeklo by se smaragdová. Celý prostor je zahlcen odstíny této jediné. Samet, ten je důležitý. Dělá z té zelené ještě zelenější a zelená dělá z toho sametu ještě sametnější.

Dřevěná židle nabarvená na bílo. Tvrdá a pitomá. Pitomá, protože není tak zelená a sametová a měkká a hlavně není v první řadě. I ten trávník je zelený. Musí se po něm skvěle chodit. Trávník byl i na fotbalovém hřišti, a když jsi za něj zatahal, zvednul se. Jako by ti ti chtěl říct, že není pravý, že se jen tváří jako tráva.

Už za pár chvil zase uvidím tu jedinou, moji vysněnou. Všechno kolem bude tmavě zelené a sametové. A ta Jediná bude čarovat a dělat atmosféru. No, a potom půjdeme všichni domů.

Na dlouhou dobu se odloučíme od zeleného trávníku, od zelené a sametové první řady, od zelených a pruhovaných stěn a od té jediné, mojí vysněné. A mně v hlavě budou sedět už jen odstíny a tóny zelené. Tak zelené a tak smutné…

Za kamna vlezem?

 3/3/23

Tak nám začíná březen. Třetí měsíc v roce, jehož šestinu už máme za sebou. Leden, únor, jak je to dávno? Pár týdnů, přijde mi to však jako několik let. 

Miluji život a život mne učí 
jak schází se lidé i odchází z očí
Povídej dále, slyším tě stále
ve snech mých se usmíváš.

(Namátkou vybraná rýmovačka z jedné strany mého diáře)

Takhle zvláštních pár dní jsem dlouho nezažila. Je to jako na houpačce, špatný, pak zase úžasný, hned v zápětí úplný dno. Třeba v pátek se mi stala úžasná věc: Jste krásná. Tato dvě slova byla řečena směrem ke mě. Co si pamatuju, je to poprvé. 

Milí lidé, kdo sem zabloudíte, přeji vám krásný den či zbytek dne, možná noc :)

O konvi a lopatě aneb přímá řeč v praxi

„Ty se celej den jen flákáš,” zalopatila naštvaně lopata.

„Já a flákat se?” plechově ji odbyla konev. „Tebou se jen kytky zalejvaj, co si o sobě myslíš?” mlátila sebou o zem a zněl plech padadadadam a dřevo tudududududum...

A konev zase: „aspoň se nemusím trápit, že mrtvýho nebožtíka zakopávat musím.” A počala se kutálet z kopce a znovu znělo padadadadam, jak se plechová konev oddalovala.

„Jen si jdi, a nezapomeň zalít nebožtíka, až ho potkáš!” zklátila se lopata opřená o hrob.

And just like that we are back.

Cizinec

 Přátelé,

onehdy jsme měli napsat sloh inspirovaný knihou Sto tisíc miliónů básní. Každá kapitola popisuje stejnou situaci různými pohledy a styly, třeba Botanicky nebo Nevěřícně. My jsme si každý měl nějaké téma vymyslet a tu stejnou situaci přepsat právě tímto stylem. Můj se nazýval "Cizinec".

Můj krátký výlet v té zemi byl nezapomenutelný. Tak třeba ten jejich transport. Znáte vůbec autobusy? No, tak u nás nejsou potřeba, takže asi ne. Jsou to obří plechovky, které jezdí po zastávkách a vždy naberou spoustu lidí. Podle toho to tam taky vypadá, není tam k hnutí.

To jeden takový místní frajírek, ještě měl hrozně nóbl ohoz, klobouček a furt hrozně natahoval už tak dlouhý krk, si asi myslel, že mu patří celý svět, a proto, když do něj narážel nějaký chlápek, tak se do něj pořádně obul. Když se najednou uvolnilo místo, tak se k němu hrnul, jako by šlo o život. Takhle nevychovaný jsou tam všichni.

Jo a pak, to byla fakt velká náhoda. U toho nádraží s tim divným názvem, na takovým tom náměstí, jsem ho viděl znova. Vykračoval si s nějakým jiným frajírkem a ten řekl, že by si měl něco nechat přišít nebo tak něco, já byl docela daleko, takže jsem je neslyšel.

Doufám, že se vám tento příběh líbil. Přeji hodně štěstí a zdraví do února!

Vaše Adéla

Bílá

 Milí přátelé,

nedávno jsme měli za úkol na češtinu napsat líčení na téma bílá, a mě jako první přišel na mysl papír. A jelikož teď nemám moc dalších nápadů, tak jsem se rozhodla přidat ho sem.

Užijte si ho.

Papír

Mám ho před sebou. Dokonale čistý, ještě neposkvrněný mými šílenými myšlenkami. Tak už to chodí. Váhavým pohybem beru do ruky tužku, abych následně zničila bílou anonymitu toho nádherně nevinného listu.

Zastavím se. Má to vůbec cenu, pošpinit tak bezchybně hladký, na dotyk notoricky známý povrch? Nic mi přece neudělal. Činy jsou však rychlejší než mysl, a tak se papír nenávratně stává součástí mé činnosti. Už to není jen bezvýznamný kus něčeho, proměnil se ve vodopád slov, která pomalu začínají dávat smysl.

Sebemenší pohyb je zřetelně slyšet. Zvuk, tak příjemně chrastivý, zní jako mořské vlny, které narážejí na útes. Zároveň je naprosto jasně rozlišitelný mezi ostatními.

Najednou si toho všimnu. Papír má tak krásně individuální, a přitom tak samozřejmou vůni. Když ji cítím, hned vím, že se nemůže jednat o nic jiného, než o toho výjimečného, jemného a nehorázně trpělivého společníka, který nás v životě provází při jakékoli tvůrčí práci.

…

Doufám, že se vám tento příspěvek líbil.

Užívejte si život, radujte se z maličkostí a mějte se rádi.

Vaše Adéla

Knihovnička

 Milí přátelé,

kdyby se mě kdokoli zeptal, co v mé knihovničce nesmí chybět, tak by byl možná překvapen délkou mé odpovědi. Knížek, které nějak zasáhly do mého života a myšlení, je totiž opravdu hodně. Povím vám ale jen o těch nejzásadnějších.

Začnu hezky od prostředka, a to velice známým příběhem Robinsona Crusoe. Poprvé jsem se s touto knihou setkala někdy v páté třídě základní školy, a už tehdy mě ten příběh nehorázně zaujal. Bavilo mě dozvídat se, co trosečník vymyslí nového, jak se posune ve svých znalostech, co ho čeká. Celkem vtipné je, že jsem to nikdy nedočetla ani k Pátkovi, ale samozřejmě vím, že se nakonec zachrání.

Další knihou, kterou jsem si letos oblíbila, je Deník Anny Frankové. Také jsem ho dříve četla, ale pak mě to asi nudilo, tak jsem toho nechala. Letos jsem se do četby pustila znovu a nelituji toho. Myslím, že je důležité vědět, co se za války dělo lidem, kteří se museli skrývat. My bychom si tedy měli uvědomit, v jakém štěstí to žijeme.

Jako poslední "opravdovou" knihou, kterou bych ráda zmínila, je zároveň moje nejoblíbenější kniha (tedy zatím), a to je Vejce a já. Četla jsem ji zhruba před rokem a myslím, že přišel čas učinit tak znovu. Všechny ty situace, které se na samotě odehrávají, jsou podle mě velmi trefně popsané a zároveň se člověk do role Betty dokáže dokonale vcítit (i když žádnou slepičí farmu nemá). Jako zajímavost podotýkám, že jako desetiletá jsem dostala knihu Paní LáryFáry také od Betty MacDonaldové, a tu mám též ráda dodnes.

A teď bych s dovolením přešla k čtyřem knihám, které se úplně číst nedají. Ne že by byly zalepené nebo tak něco, ale jsou to zpěvníky. Já je tedy jen krátce popíšu. První obsahuje přes čtyři sta skladeb a napsal ho Tomáš Houška. Jsou v něm hlavně písně dvacátého století, a to je samozřejmě něco pro mě.

 

Druhý, už menší, ale s o to lepším obsahem, se jmenuje Píseň o rose. Je v něm asi dvě stě písniček, ale pouze od Suchého a Šlitra. Ten jsem si letos, během své velké lásky k Semaforu, koupila, a nelituju toho ani trochu.

Ty další dva jsou oba ze stejného nakladatelství a jedná se o stejné, které používáme ve škole. V těch se dá najít téměř cokoli - od tradicionálů k populárním písním.

To bylo tak nějak vše. Jak už jsem říkala, knížek, které mám ráda, je velké množství, ale toto byly ty pro mě nejdůležitější.

Nashledanou příště, a užívejte si prosinec!

Vaše Adéla