Přátelé,
onehdy jsme měli napsat sloh inspirovaný knihou Sto tisíc miliónů básní. Každá kapitola popisuje stejnou situaci různými pohledy a styly, třeba Botanicky nebo Nevěřícně. My jsme si každý měl nějaké téma vymyslet a tu stejnou situaci přepsat právě tímto stylem. Můj se nazýval "Cizinec".
Můj krátký výlet v té zemi byl nezapomenutelný. Tak
třeba ten jejich transport. Znáte vůbec autobusy? No, tak u nás nejsou potřeba,
takže asi ne. Jsou to obří plechovky, které jezdí po zastávkách a vždy naberou
spoustu lidí. Podle toho to tam taky vypadá, není tam k hnutí.
To jeden takový místní frajírek, ještě měl hrozně nóbl ohoz,
klobouček a furt hrozně natahoval už tak dlouhý krk, si asi myslel, že mu patří
celý svět, a proto, když do něj narážel nějaký chlápek, tak se do něj pořádně
obul. Když se najednou uvolnilo místo, tak se k němu hrnul, jako by šlo o
život. Takhle nevychovaný jsou tam všichni.
Jo a pak, to byla fakt velká náhoda. U toho nádraží s tim divným názvem, na takovým tom náměstí, jsem ho viděl znova. Vykračoval si s nějakým jiným frajírkem a ten řekl, že by si měl něco nechat přišít nebo tak něco, já byl docela daleko, takže jsem je neslyšel.
Doufám, že se vám tento příběh líbil. Přeji hodně štěstí a zdraví do února!
Vaše Adéla
