V sobotu

Milí přátelé,

minulou sobotu jsem se vydala s taťkou do obchoďáku na Chodově, před tím jsme se ale zastavili u dědy a pomohli mu s nákupem věcí do domácnosti (nedávno se stěhoval). Tak jsem vám chtěla ukázat, že je odtamtud vidět celá Praha (a taky tenhle velmi pěkný svícen).

Přeji vám hezké svátky, užívejte si je, jak nejlíp můžete :)

Adéla

Kafe

Milí přátelé,

já, ač ještě dospívající, si někdy udělám radost trochou kávy. Onehdy jsem na ni měla chuť, tak jsem si jí udělala obrovský kotel, k tomu jsem si vzala čokoládový koláč a pustila si Slunečnou. Tímto příspěvkem bych vám chtěla připomenout, že odpočívat se musí, tak si také někdy uvařte kafe nebo čaj a relaxujte.

Žádný cukr, jen spousta mandlového mléka.

Výborný koláč s hořkou čokoládou.

Co víc si přát?

Těším se na vás příště,

vaše Adéla

Knihovnička

 Milí přátelé,

kdyby se mě kdokoli zeptal, co v mé knihovničce nesmí chybět, tak by byl možná překvapen délkou mé odpovědi. Knížek, které nějak zasáhly do mého života a myšlení, je totiž opravdu hodně. Povím vám ale jen o těch nejzásadnějších.

Začnu hezky od prostředka, a to velice známým příběhem Robinsona Crusoe. Poprvé jsem se s touto knihou setkala někdy v páté třídě základní školy, a už tehdy mě ten příběh nehorázně zaujal. Bavilo mě dozvídat se, co trosečník vymyslí nového, jak se posune ve svých znalostech, co ho čeká. Celkem vtipné je, že jsem to nikdy nedočetla ani k Pátkovi, ale samozřejmě vím, že se nakonec zachrání.

Další knihou, kterou jsem si letos oblíbila, je Deník Anny Frankové. Také jsem ho dříve četla, ale pak mě to asi nudilo, tak jsem toho nechala. Letos jsem se do četby pustila znovu a nelituji toho. Myslím, že je důležité vědět, co se za války dělo lidem, kteří se museli skrývat. My bychom si tedy měli uvědomit, v jakém štěstí to žijeme.

Jako poslední "opravdovou" knihou, kterou bych ráda zmínila, je zároveň moje nejoblíbenější kniha (tedy zatím), a to je Vejce a já. Četla jsem ji zhruba před rokem a myslím, že přišel čas učinit tak znovu. Všechny ty situace, které se na samotě odehrávají, jsou podle mě velmi trefně popsané a zároveň se člověk do role Betty dokáže dokonale vcítit (i když žádnou slepičí farmu nemá). Jako zajímavost podotýkám, že jako desetiletá jsem dostala knihu Paní LáryFáry také od Betty MacDonaldové, a tu mám též ráda dodnes.

A teď bych s dovolením přešla k čtyřem knihám, které se úplně číst nedají. Ne že by byly zalepené nebo tak něco, ale jsou to zpěvníky. Já je tedy jen krátce popíšu. První obsahuje přes čtyři sta skladeb a napsal ho Tomáš Houška. Jsou v něm hlavně písně dvacátého století, a to je samozřejmě něco pro mě.

 

Druhý, už menší, ale s o to lepším obsahem, se jmenuje Píseň o rose. Je v něm asi dvě stě písniček, ale pouze od Suchého a Šlitra. Ten jsem si letos, během své velké lásky k Semaforu, koupila, a nelituju toho ani trochu.

Ty další dva jsou oba ze stejného nakladatelství a jedná se o stejné, které používáme ve škole. V těch se dá najít téměř cokoli - od tradicionálů k populárním písním.

To bylo tak nějak vše. Jak už jsem říkala, knížek, které mám ráda, je velké množství, ale toto byly ty pro mě nejdůležitější.

Nashledanou příště, a užívejte si prosinec!

Vaše Adéla