"Život strašně rychle uteče. Žijte každý moment naplno." toto je parafráze na slova paní, kterou jsme (já a dva spolužáci) potkali náhodou minulou středu. Konverzace začala futrálem na housle mého kamaráda a během hodiny a půl se nám paní svěřila s takřka celým svým životním příběhem.
Řekla nám o svém manželi Mílovi, který nedávno zemřel. Byli spolu 57 let, to je teprve něco. Také jsme se dozvěděli, že chodila na stejné gymnázium, jako teď my. A ještě mluvila o hudbě. Hlavně o hudbě.
Nebudu sem psát, co vše nám ještě říkala, protože o tom to není. Ale chci si sem uložit tento moment, který byl magický vlastně pro všechny z nás čtyř. Bylo znát, že paní měla velkou nutnost se někomu vypovídat. My jsme byli rádi, že kus svého času věnovala právě nám.
Ta paní se jmenuje Eliška Polanecká. Byla oblečená v bílém kostýmku a vypadala velice elegantně. Když jsme se pak rozloučili, ještě jsme dlouho sledovali, jak se vzdaluje ulicí, až v dálce zmizela. Bylo to opravdu, jako kdybychom se setkali s živým andělem.
Můžeme věřit, čemu chceme. Každému se dějí zázračné věci, záleží na tom, zda si to připustíme, či ne.
A.
